Rozmazlující a nedůsledný styl výchovy může vést až do pasťáku

Občas rodiče v dobré víře ochránit své děti nebo jim vynahranit ztráty dělají medvědí službu. V tomto příběhu z praxe se dozvíte jak rozmazlující, nedůsledný styl výchovy způsobil, že 13 letý kluk je sociálně nezdatný, ať už je to vzhledem k vrstevníkům nebo k dospělé autoritě. Matku nerespektuje – ta již neví co s ním, Honzík jí přerůstá přes hlavu, začíná se ho i bát, když je agresivní. Cesty z bludných kruhů existují... ikdyž na začátku je to náročné.

Byl to takový hezký sympatický kluk. Měl hezký úsměv jmenoval se třeba - Honza a bylo mu 13 let. Táta z rodiny odešel, když byl ještě malý, a tak vyrůstal jen s maminkou. Starala se o něj, jak mohla, snažila se mu vynahradit otce. Snažila se mu splnit všechno co si Honzík přál.

Honzík začal dost zlobit, a tak s ním šla maminka do poradny. Nakonec Honzíkovi diagnostikovali ADHD s podpůrnou medikamentní léčbou. Ta podpořila u maminky názor – že Honzík to má těžký a je třeba na něj neklást moc velké nároky, naopak je třeba o něj s láskou pečovat. A tak doma s ničím nepomáhal, naopak se školou mu maminka pomáhala hodně s ohledem na ADHD.

Rozmazlující, nedůsledný styl výchovy

My jsme se s Honzíkem a jeho maminkou potkaly, když mu bylo 13 let. Na žádné kroužky nechodí – protože Honzík nechce a má ADHD. Na tábory nejezdí – protože Honzík nechce a má ADHD. Kamarády nemá, protože… Rozmazlující, nedůsledný styl výchovy způsobil, že je Honzík sociálně nezdatný, ať už je to vzhledem k vrstevníkům nebo k dospělé autoritě. Matku nerespektuje – ta již neví co s ním, Honzík jí přerůstá přes hlavu, začíná se ho i bát, když je agresivní.

Zjistili jsme, že Honzík je závislý na PC, chodí za školu. Záškoláctví je vázané na šikanu.

Honza při setkání s námi vykazoval známky nervozity, nespokojenosti a agrese. S každou otázkou se otáčel na matku. Vlastně vůbec nechápal vo co go – „matka kecá, já sem v poho, no ne.“ Přesto všechno připustil fakt, že chodit za školu není správné a trávit čtrnáct hodin denně u PC také není v pořádku.

Jak z toho ven – důslednost a kladení nároků

Jsou dvě varianty jak z toho ven.

Buď radikálně změní přístup rodiče – v tomto případě maminka. Bude velmi důsledná a bude trvat na zapojení syna do péči o domácnost, přípravu do školy atd. Přestane vidět v synovi toho malého nemocného, bezbranného a opuštěného chlapečka. Přestane se vinit za to, že syn nevyrůstá s otcem a kompenzovat mu to benevolentní výchovou.

Nebo vezme péči o nezvladatelné dítě do rukou stát. I v tomto případě tomu nebylo jinak a Honzík začal ambulantně docházet do Střediska výchovné péče (SVP), později se ambulantní péče změnila na pobytovou.

Když s výchovou pomáhá stát

První dny byly pro Honzu velmi zátěžové. Poprvé v životě na něj byly kladené větší nároky, ať už se to týkalo sebeobsluhy, úklidu, zátěži ve škole, zapojování se do dění v sociální skupině. Měl naučené fráze: „Já to neumím. Jak se to dělá? Já to nechci dělat. A proč to mám dělat?“ Prakticky vše bylo pro něj nové a bylo nutno Honzu uvézt do reality, nastavit mu striktně pravidla a dohlížet na jejich plnění.

Ve vrstevnické skupině se projevil, jako velmi nejistý, až neschopný. Snažil se ulehčovat si práci, očerňovat ostatní, na svém chování neviděl nic špatného. Když některý z klientů SVP byl špatně hodnocen, nebo pokárán, bylo na Honzovi vidět uspokojení a škodolibá radost. V tu chvíli se začal velmi rychle vyčleňovat z kolektivu, děti se ho snažily přijímat i s jeho zvláštnostmi, ale sám Honza dělal vše proto, aby se na periferii skupiny opravdu skončil.

Během pobytu nebylo Honzovi dovoleno využívat PC a vlastní mobilní telefon, díky pestré nabídce volnočasových aktivit jsme nezaznamenali abstinenční příznaky hlubšího charakteru. Tato skutečnost naznačuje, že Honza PC využíval jako jedinou formu výplně volného času.

Později Honza začal respektovat režimová opatření, snažil se o sebeobsluhu, dodržovat hygienické normy, ve vztahu k ostatním dětem postupně chápal následky svého jednání. Posunem v terapii bylo, kdy se sám označil za provokatéra a začal řešit sebe, a ne jen druhé.

Všechny výchovné problémy mají řešení

Dneska již zase maminka spolupracuje s námi. Učí se vymezovat pravidla soužití včetně logických důsledků, oceňovat syna. Nepřehlížet „drobné“ prohřešky, ale naopak být důsledná. Diskutují s Honzou náplň volného času a Aikido Honzu nadchlo natolik, že už na počítač nemá čas. Aikido učí Honzu respektu, hodnotám a potkává se s mužskými vzory, které ve svém věku potřebuje. Vše se promítá i do školy a školního prostředí díky spolupráci rodič – dítě – učitel. Vypadá to, že už to spolu zvládnou.

Zpět na výpis