Online poradna

Otázka: 

Dobrý den, chci se Vás zeptat na názor k agresivním výpadům čtyřletého syna. Jsou okamžiky, kdy má nutkavou potřebu mrsknout autíčkem, shodit všechny knížky z poličky, bouchat do nás i treba do cizich lidi na ulici. Prostě se přiblíží a jen tak někoho plácne. Nebo má chvilky, kdy strašně ječí a křičí. Pak se zase sám zklidní a hraje si normálně dál. Také je někdy jako utržený ze řetězu. Běží a neslyší na volání a příkazy, aby zastavil třeba u přechodu. Domluvy ani vysvětlování nepomáhají. Jakoby ho hnaly nějake impulzy, které nedokáže ovládnout. Je toto ještě běžné u dítěte jeho věku? Děkuji za odpoved!

Odpověď:

Děti v předškolním věku mají velikou fantazii, objevují svět – což může souviset i s tím, že někoho plácnou, hodí autíčkem a objevují/zkoumají, co se bude dít. Objevovat svět, zažívat vlny emocí a neumět s nimi ještě pracovat, jako to umí dospěláci, je v pořádku.

Na druhou stranu je třeba dětem již nyní nastavovat hranice, učit je pracovat s emocemi (například že bouchat se smí jenom do gauče a polštáře, a ne do lidí a zvířátek apod.). Stejně jako, že je nezbytné zastavit u přechodu a není to hra. A pokud syn nereaguje na vaše volání a má z toho hru na honěnou, je třeba mu vysvětlit (předem, jednoduše a stručně), že se honíme v parku ne na silnici, že před přechodem se musíme zastavit, slézt z motorky a počkat na maminku. A když ne, tak půjde po chodníku za ruku. A být důsledná v tom, že ho opravdu za ruku vezmete. Protože jde o bezpečnost vašeho dítěte. Tady pak již není třeba nic vysvětlovat, ale konat.

Nevím, jaký přístup výchovy je vám blízký, jak to probíhá u vás doma a mnoho dalšího. Takže mohu nabídnout spíše obecnější informace – určitá míra objevování světa je v pořádku, pokud se vám zdá, že se agresivita zvětšuje, může vám syn signalizovat nedostatečné hranice a svoji nejistotu. V tom případě buďte důslednější v nastavování hranic, sebejistější, ne všechno je třeba donekonečna vysvětlovat.

Otázka:

Lukášek začal ve svých 2,5 letech chodit do školky. Jsem naštvaná a nevím si s ním rady protože kouše deti do ruky.Dostane výprask, nadávky, seberou mu hračky. Ale nic nepomáhá. Slíbí nám, že už to dělat nebude, ale druhý den je to znovu.Nevime co už dal. Mluvit moc neumí asi tím něco naznačuje.

Nekouše jen dět,i ale nás někdy také. Je dost hyperaktivni. Myslím, že je po svém biologickém otci, ten byl také takový.

Poraďte prosím jak na takové malé dítě.

Odpověď:

Doufám, že Vás v určitém pohledu uklidním a zárověň nabídnu inspiraci. Chování Vašeho 2,5 chlapečka, které popisujete, je v tomto vývojovém období běžné. Důležité je, jak dospělý na chování dítěte reaguje. Tím 

mu totiž nastavuje model, podle kterého se pak dítě chová. Prožívá období formování osobnosti a začíná si uvědomovat sám sebe. Postupně říká ..Já jsem, Já chci, Já potřebuju …Co je důležité, aby zaznělo je, že ve 2,5 letech Váš vnuk neumí korigovat svoje chování. 

Kousání jako komunikační prostředek

Kousání pravděpodobně používá jako komunikační prostředek. Píšete, že moc nemluví, takže se takto domlouvá. Jeho reakce kousnutím je okamžitá odpověď na nějaký podnět. Může to být zákaz nebo nějaká nenaplněná potřeba, nějaký pocit křivdy, frustrace. Moc oceňuji, že i vy přemýšlíte tak, že vnuk Vám něco naznačuje. Za kousáním vnuka bude schovaná nějaká potřeba. V případě, že okolí zareaguje výpraskem, nadávkami, tak si vnuk vytváří vzorec - kousne, dostane výprask, opět příště kousnout. Agrese je oplácena agresí. Z toho moc není cesty ven. Možná proto se vám zdá, že  nic nepomáhá. 

Vnuk je na konci batolícího období, potřebuje hodně mazlit a mít pocit, že svět kolem něj bezpečný a on je v něm přijímaný. Může být za tím nějaká forma strachu. Může tím na sebe poutat pozornost, která mu zajistí, že se mu paní učitelka nebo máma věnují. 

Vnuk vědomě neubližuje

Píšete, že už chodí ve 2,5 letech do školky, o to více potřebuje doma pozornost mámy, něžného fyzického kontaktu a zájmu. Hrát si, číst, honit se, schovávat. 

Zároveň  začíná období, kdy všechno bude chtít zkoušet sám. Což ne vždy okolí zvládne. Vztek je okamžitou reakcí na nějaký zákaz. Neumí jinak zpracovat frustraci z toho, že něco nemá. A znovu, projevem  může být v kousnutí - dětí ve školce, ale i vás dospěláků. Je to velmi rychlá reakce, není vědomá, že by chtěl ublížit. Potřebuje dospělého k tomu, aby mu pomohl se s takovými situacemi vyrovnat. Když bouchne vás nebo dítě, důrazně mu řeknete: “NE, to se nedělá, lidem se nebližuje. Pojď pomůžu ti to zvládnout.” Můžete se přidat a to naštvání společně vydupat nožkama, bouchat pěstičkama do polštáře. Bohužel dospělý často místo, aby dítěti pomohl svým nadhledem, tak mu dá výprask. Dítě se na chvíli zklidní, ale rozhodně to nepomůže ,že by se přestalo vztekat nebo kousat. Fyzické tresty mají do budoucna nulový efekt výchovný, za to vztahový zásadní. Je potvrzeno, že bité děti mají tendenci být více agresivní. Dítě dostává do života model: Problémy se řeší výpraskem. Jak asi bude své problémy v dospělosti řešit?

Lepší je situacím předcházet:

• umožnit dítěti dostatečný pohyb, nejlépe venku

• vytvářet radostné inspirující prostředí, ze kterého nabývá pocitu:Máme Tě rádi, je v pořádku, že objevuješ a zkoušíš, jsi v pořádku

• omezit, co nejvíce instrukce: Nesmíš, nemůžeš, nedělej, nesahej, neumíš

• potřebuje vyzkoušet a vysvětlit

• hodně fyzického něžného kontaktu

• mnohokrát za den vyjádřit vnukovi obdiv, když vidíte, že něco udělal - něco zvládl přelézt, zopakovat slovo,postavil z kostek

Je možné, že je vnuk živějším dítětem, které neposedí, protože jeho hlavním úkolem je objevovat svět. Zkuste mu to dopřát a zároveň být důsledná v nastavování hranic.

Otázka: 

Dobrý den, náš chlapec má 4 roky a stále má na kakání plenku. Čůrá bez problémů na záchod, už nám ani neříká, že potřebuje. Na noc je bez plenek, vůbec se nepočůrá.

Když se mu chce kakat, řekne, že chce plenku. Posadím ho na záchod - vím, že se mu chce, ale nic do záchodu ani do nočníku neudělá. Už jsem mu slibovala vše možné, zkoušela jsem to po dobrém a lehce i po zlém, ale prostě nic. Do záchodu se nevykaká. Zácpou netrpí. Bobek prostě jinam než do plenky nechce udělat. 

Neustále vysvětlujeme, domlouváme, ale už opravdu nevíme jak dál.

Odpověď:

Je výborné, že syn netrpí zácpou ani žádnými jinými starostmi či obtížemi. Občas se stává, že některým dětem přechod z plenky na WC trvá. A chlapec vše časem zvládne, je ho potřebuje více. Co by mohlo pomoci je netlačit na syna. Neustále nevysvětlovat, nedomlouvat. Rozhodně neslibovat odměny ani netrestat. Jinými slovy nevytvářet téma a problém u vás v rodině – „kakání do pleny“.

Zkuste v maximální míře přestat to kakání řešit. Udělejte si v hlavě takovou pomyslnou tlustou čáru, co bylo bylo. Promluvte se s chlapcem v pohodovém modu – tak nějak to neřešte, pusťte to (jako kdyby to nebyl váš syn, ale syn kamarádky –  říci něco v duchu (svými slovy) já už to kakání řešit nebudu Franto (miláčku…), věřím ti, že to zvládneš a necháváme to s tatínkem na tobě, kakat můžeš tady do WC s redukcí či bez redukce, do nočníku – ten je tady v koupelně pod umyvadlem (dívej). Do nočníku můžeš kakat ve stoje – takto, nebo v sedě – to tu znáš. Když budeš potřebovat pomoc zavolej, řekni já ti pomůžu. Případně tady jsou plenky. Je to na tobě. My s tátou kakáme do WC – to víš. Můžeš si tady nechat tyto knížky a tu si můžeš na záchodě či nočníku prohlížet – někdo to tak dělá…“ A následně již „téma kakání“ opustit a nechat vše na synovi.

Taky pomáhá změna prostředí (dovolená, prarodiče). Kdyby třeba jel  k babičce a dědovi a byl u nich bez vás a tatínka. Pak často děti zde chodí bez problémů na nočník a následně po návratu domů již využívají nočník nebo toaletu.

Upřímně věřím, že syn to zvládne. Některé děti jen potřebuji trochu více času a neřešit to.

Otázka: 

Chci se Vás zeptat, protože jinak nevím na koho se obrátit. Syn se začal před druhými narozeninami tlouct, plácat ručičkou do hlavičky vždycky když byl rozlobený, že není po jeho.

Dělá to v záchvatu vzteku, když dělá co nemá a hrozí mu nebezpečí a my ho napomeneme. Nebo když ho dáme od dané věci co chce pryč nebo mu jí vezmeme aby si neublížil.

Jsou různé situace, prostě když začne plakat nebo křičet a není to jak on zrovna chce. Když mu vysvětluji situaci proč to nemůže, tak někdy trvá než se zklidní.

Nikdy jsme ho neplácali tak nevím kde na to přišel :-(

Ještě nemluví, řekne jen pár slov. Nyní je mu 26 měsíců a dělá to stále, i když to není denně, ale občas tak mne to trápí.

Několikrát se plácne ručkou do boku hlavičky, dá se říct že se sám bije. Někdy to udělá ještě než se začne vztekat, protože ví, že to či ono nemůže. Ale všimla jsem si, že to výjimečně slabě udělá i jen tak, aniž bych si všimla důvodu. Prosím o radu jak se v takových situacích zachovat?

Odpověd:

Děti kolem 1,5 roku a dvou se často plácají do hlavičky nebo dokonce tlučou hlavou o zem. Není to naučené tím, že by ho rodič bil. Je to o vlastním poznávání sebe sama. Většinou tyto děti ještě nemluví a potřebují nutně vyjádřit, co prožívají a ve slovech jim to nejde.

1. Dá se říct, že děťátko s Vámi komunikuje a Vaším úkolem je přemýšlet o jeho potřebách.

2. Chlapeček ještě neumí slovy vyjádřit svoji emoci a navenek se to projeví boucháním do sebe. 

3. Popisujete, že chlapeček to dělá vždy, když mu nastavíte hranice, když si nemůže udělat to, co právě on chce. Období kolem 2 dvou let je velmi intenzivní na zkoumání a zjišťování, jak věci fungují, jak chutnají. Pro vás jako rodiče to chce velkou trpělivost a odvahu dítěti toto zkoumání umožnit.

Moje nabídka je: 

1. Zkuste upravit prostředí - místnosti, kde se Váš chlapeček pohybuje tak, aby bylo co nejvíce bezpečné a podnětné zároveň. Ať si může prožívat co nejvíce zkušeností.A co nejméně má zákazů.

2. Pokud se bude chlapec nad něčím vztekat, můžete přisednout a klidně na chlapce mluvit: ”Nejde ti to? Můžu Ti pomoct? Moc se mi líbí, jak stavíš, kreslíš, zkoumáš...”  stavíš, kreslíš, zkoumáš…” Chlapci vyšlete signál. ““Jsi v pořádku, Tvoje emoce jsou v pořádku, překonávej překážky, já máma jsem tady a věřím Ti.”

3. Další možnost je postupně děťátko učit zpracovat emoci jinak než ubližováním sobě. Když se bude chlapeček vztekat, bouchat - ukažte mu, že se dá bouchat do polštáře, dupat nohama - vy ho to svým přístupem naučit.”

4. Pokud se objevuje vyjádření emoce tehdy, když nastavujete hranice vy rodiče,  chlapec se vlastně vzteká, že si nemůže prosadit svou. 

5. Pokud se objeví situace, kdy se chlapeček bude plácat, zeptejte se: “Co bys teď ode mně potřeboval? Chtěl bys jít na procházce na jinou stranu? Ano, příště půjdeme.”

Určitě se hned nesnažte odstranit bouchání po hlavičce tím, že budete vysvětlovat, že se to nedělá. 

Potřebuješ nutně skákat ze schodů? Chápu, ale já se bojím, aby ses nezranil. Pojď vymyslíme skákání kousek vedle nebo tam dáme polštář.” Mluvte klidně ne jazykem zákazů. Uvidíte, že v tu chvíli se chlapec přestane bouchat a zaměří se na činnost, kterou může dělat. Podstatné je, že vy víte, co chcete, jaká je vaše hranice bezpečí. Podle toho ji nastavujete chlapečkovi. 

Jak chlapeček poroste, tak se bude postupně učit zpracovávat emoce. Vy mu budete nabízet sebe jako model, protože se od vás učí. Přemýšlejte , jak dáváte své emoce ven, co děláte když jste nazlobená. To vše se chlapeček učí, aniž byste ho učila. Takže pro vás skvělá zpráva, jestliže vy budete sama se sebou v pohodě, bude i váš chlapeček.

Otázka:

Dobrý den, dcerka(3 roky) začala od září chodit do školky. Bohužel to každý den provází velký pláč.Pláče i během dne ve školce Teď ještě přestala ráno snídat a ve školce toho podle paní učitelky také moc nesní.Já chodím už rok na 6 hodin do práce. Do teď byla dcerka doma s babičkou a chtěla by s ní být doma dál.Přemýšlím o tom, že třeba nástup do školky o půl roku odložíme a budeme doufat, že pak bude situace lepší.

Odpověď:

Z toho, jak situaci popisujete to vypadá, že dcera ještě na nástup do školky nebyla připravená. Pokud je to možné, pomohlo by, kdyby chodila do školky maximálně na 2 dopoledne a po obědě domů a 3 dny byla doma s babičkou. 

Co je ale opravdu důležité je dceru připravovat na školku a povídat si s ní to tom a otužovat.

Celou situaci jí vysvětlit – že slyšíte, že pláče, že říká, že chce být doma s babičkou a jste moc ráda, když si s vámi povídá, že vám vše říká. A že navrhujete, že bude ještě doma a bude se na návrat do školky připravovat. A zase se jí ptát – co potřebuješ, abys to ve školce zvládla?

Prostě záleží, jaké máte možnosti to nakombinovat, ale důležité je povídat si o tom s dcerou. Je užitečné pro budoucnost vytvořit vzorec – slyším, že máš nějaké potřeby/strach a snažíš se mi je říci. Jsem za to ráda. Poslouchám tě, jsem tady pro tebe (tím zajistíte potřebu bezpečí). Pojď vymyslíme spolu jak to zvládneme a budeme na tom „pracovat“.

Celkově dceru otužovat. Pokud chce někam lézt – ať leze a povzbuzovat jí a fandit, že to zvládne. Chce lézt na strom – super – ať leze, chce lézt na prolézačky, ať leze. Chce si sama naložit oběd – ať si naloží. Chce krájet ostrým nožem zeleninu k obědu – ať krájí. Ať jí babička během dne co nejvíce povzbuzuje ve všem, na co si dcera troufá. Ať strach o vnučku zkouší minimalizovat.

Otázka: 

Dobry den, chtela bych poprosit o radu. Dcera chodi do 3.třídy. Učí se dobře, má hodně zálib, hlavně kreslení, snažíme se jí podporovat. Ve třídě se jí prý spolužáci... 3 kluci... posmívají kvůli jménu. Různě ji provokují. Jí to vadí. Prý se občas chodí před nimi schovat na zachod. Problém je, že nevím, jak mám poznat, zda už je to za čárou. Dcera je občas taky pěkná provokatérka. Nechci, aby jí někdo urážel, ale zároveň chci, aby se s běžnou provokací uměla vypořádat sama. Snažím se s ní hodně mluvit. Vysvětluju jí, že vždycky bude někdo, kdo s ní bude mít problém. Jak poznat, zda se jedná o šikanu?

Odpověď: 

Šikana je chování, jehož účelem je opakovaně a cíleně fyzicky či psychicky ubližovat, ponižovat nebo zastrašovat jednotlivce nebo skupinu. Šikanovaný prožívá nepříjemné pocity, v extrémních případech snáší fyzickou bolest. Šikana může mít podobu útoku fyzického (násilí), psychického (pomlouvání, zastrašování, vydírání, vyhrožování, posmívání) nebo smíšeného. Za šikanu nepovažujeme škádlení nebo incident, který se odehrává jednorázově mezi stejně silnými jedinci, tzn. v situaci, v níž chybí nepoměr sil. Účelem chování nebylo druhého ponížit, ale udělat si legraci nebo projevit náklonnost.

Dcera odchází před  na záchod a to není v pořádku.

Agresor bývá obvykle fyzicky zdatnější, starší, sebevědomý, temperamentní, může hrát roli neformálního vůdce. (Tady jsou 3 kluci na 1 holku). Zkušenost s psychickým nebo fyzickým násilím nezřídka čerpá ze svého okolí. Většinou šikanuje proto, aby kompenzoval vlastní nejistotu a nízkou sebeúctu. Snaží se na sebe upozornit. Vlastně volá o pomoc, a kultivovaněji to neumí. Měli bychom ho chápat, nikoliv však omlouvat. To ten někdo jiný (ti kluci) mají problém, nikoliv vaše dcera. A ten svůj problém/potřebu si řeší přes vaši dceru. A to je moc důležitý rozdíl. Chce mu to umožnit nebo nechce?

Tím, že jí říkáte, že vždycky bude někdo, kdo s ní bude mít problém, ji učíte, že je to normální, a že je třeba to nějak vydržet. Že jim to vlastně má umožnit - protože, když ne oni, tak někdo jiný. Vlastně jí tím říkáte, že si za to může sama. A tím ji děláte ještě slabší.

Nabídla bych cestu opačnou. Není to normální. Není to o dceři, ale o těch klucích. Na druhou stranu nutno říci, že dcera jim to umožňuje.

Cesta, jak z toho ven je obrátit se na třídního učitele. Informujte jej o situaci, ze schůzky máte právo na zápis. Nemáte-li důvěru v učitele obraťte se na výchovného poradce nebo metodika prevence.Určitě se nesnažte kontaktovat rodiče těch kluků. Riskujete, že se to obrátí proti vám a vašemu dítěti.

Co můžete udělat doma vy. Povídejte si o situaci s dcerou. Dejte jí jasně najevo, že takové chování není normální a že budete jednat. Jednejte s třídním učitelem. Začněte posilovat sebeúctu dcery. Zájmem, oceněním, blízkostí. Zkuste jí nabídnout činnost ve kterých může uspět. Jakmile si ona sama začne věřit, situace se začne mezi dětmi měnit.

Mám moc ráda aplikaci – Nenech to být. Zkuste nahlédnout zde.

Otázka:

Dobrý den, mám problémy s 8letou dcerou. Je hodná a spolehlivá, jen má často silné záchvaty vzteku, naposledy např. proto, že jsem za ni nechtěla vyřešit DÚ. Vyváděla kvůli tomu hodinu, ale já trvala na svém, jen jsem jí nabídla pomoc s tím, že to za ní nevyřeším. Pak ji to náhle přešlo, úkol dokončila a dělala že nic. Řekla jsem jí, že se mi její chování nelíbilo (vysvětlila jsem proč) a že by bylo vhodné se za něj omluvit jak mně, tak i synovi, na kterého také křičela (nakonec to udělala, ale jen aby se neřeklo). Takový vztek chytí někdy i dvakrát za den, jindy si dá pár dní pauzu. Mám pocit, že se to stupňuje (kope do věcí, tak si říkám, jak to bude dál). Má to asi po mé matce - často nás seřvala kvůli prkotině a pak dělala že nic, bylo to tak zlé, že kvůli tomu máme dodnes špatné vztahy. Je to někdy nepříjemné - namísto hraní dcera vřeští a zkazí tak zábavu i mladšímu synovi. Nemyslím, že by to bylo ze žárlivosti, má to vlastně od narození. Napadá vás co s tím?

Odpověď:

Příčin proč dcera má záchvaty vzteku může být několik. Zkusím některé vybrat a popsat.

Zdrojem dětské agresivity, může být úzkost dítěte, napětí, stres, nejistota. Obranou těchto dětí je útok. Utíkají před silnějšími a bijí slabší. Dodávají si jistotu, když druhým nadávají. Jejich vnitřní nejistota působí, že druhé děti se k nim chovají s odstupem a nedovedou dobře navázat přátelské vztahy. Domáhají se pozornosti, uznání, přátelství těch druhým násilím, vnucují se nebo napadají druhé.

Další příčina agresivních projevů u dětí je citové neuspokojení dítěte, citová deprivace, která vyvolává sklony k náhradnímu uspokojení, a to většinou na vývojově nižší úrovni. Převážně tyto děti nachází uspokojení v tom, že se např. přejídají, zaměřují se jen na sebe a své prožitky, působí někomu bolest – trápí zvířata, druhé děti, žalují, ubližují slovem atd. Jako by se mstily za nezasloužené ochuzení o lásku. (Matějček, 1986)

Varianty, které mě napadají, co s tím:

- Posilovat nejistotu, ze které může vznikat agrese. Všímat si pozitivního a hodně oceňovat (popisným jazykem …líbilo se mi xy…, všimla jsem si xy…)

- Změnit komunikaci – v 8 letech dcera ještě potřebuje slyšet spíše – "pojď spolu to vyřešíme" než-li já to za tebe nevyřeším (může se cítit ztracená a vymezovat se vztekem)

- Pokud je její vztek reakce na nepřijetí – lze posilovat její sebeúctu – nehodnotit, být nablízku, umožnit nic nedělání, mazleníčka, říci jí, že jí máte ráda, že jí milujete apod.

- Tělesná práce a sport zaměstnávají celý organismus dítěte. Nejlépe se práce daří a má výchovný efekt, jestliže pracují děti s rodiči nebo rodiče s nimi. Práce je současně spoluprací.

- Hodně by mě zajímalo, zda-li se takto vzteká jen doma s vámi nebo i ve škole, u prarodičů apod. Pokud by tomu tak bylo – zkoumala bych v čem je rozdíl.

- Píšete, že je spolehlivá – není moc spolehlivá na svůj věk? Nejsou na ní kladeny moc velké požadavky/resp. neklade si na sebe dcera velké nároky? Pokud by tomu tak bylo – může dcera cítit velký vnitřní tlak a ten ventilovat (díky za tu možnost to pouštět ven a nedržet v sobě). Pocit být zodpovědný za všechno a všechny je náročný. Lze si s dcerou promluvit a říci jí své očekávání na ní. Škola je tvoje starost, ale péče o bráchu je moje starost apod.

Variant může být více stejně jako příčin, ale pokud vám kterákoliv sedí a tou začnete určitě nic nezkazíte, protože posilovat sebeúctu dítěte může být jenom plus.

Otázka:

mám synka, bude mu osm, je velmi bystrý, ale pořád mluví. Mluví, mluví, celý den dokud neusne. Takový kolovrátek, malý vymývač mozku. Problém je v tom, že každému skáče do řeči (paní učitelce ve školce a nyní ve škole, nám rodičům, známým, prostě všem. Vysvětluji mu, že je moc šikovný kluk, ale že jsou situace, kdy musí počkat a neskákat do řeči. Např. když telefonuji, nebo se bavím s lidmi, když pracuji na počítači, když potřebuji něco vyřešit. Je strašně neodbytný, nevím, jak jej to mám naučit. Navíc mluví velmi nahlas. Např. jsme byli v restauraci, a starší pár od vedlejšího stolu nám vynadal, že máme nevychované dítě. Já se jej snažím napomínat, aby mluvit tlumeně, vysvětluji mu, že musí být ohleduplný, ale vše zbytečné. Podotýkám, že má dvě starší sestry, se všemi dětmi mám velmi pěkný vztah, se všemi si povídám, ptám se na jejich názory, ráda si je vyslechnu. A pořád je to tomu malému málo :-)))) Co s tím?

Odpověď:

Dovolím si vám vzhledem k omezenému množství informací nabídnout své nápady – doufám, že některý vám bude rezonovat.

Přemýšlím nad postavením syna v rodině. Nepíšete zda-li žijete i s tatínkem dětí/manželem/partnerem nebo jste ve čtyřech – syn, vy a dcery. Nepotřebuje se syn mezi 3 ženskýma, a navíc jako nejmladší, prosadit a dělá to tímto zabíráním prostoru pro sebe (mluví nahlas a často)? I když píšete, že si povídáte se všemi – nepotřebuje syn větší pozornost a prostor než-li v současné době má?  Mohl by pomoci stanovený čas pro syna na který se může spolehnout, může si jej využít, pokud bude chtít, ale nemusí.

Také se stává se, že rodič chce určité pohlaví dítěte, a to když se konečně narodí - třetí syn dostane se mu výsadního postavení nebo tlaku z očekávání.

Syn je ve věku, kdy potřebuje otcovskou roli a zažívat si mužské vzory. Je nějaká možnost že by pobýval s chlapi, aby okoukal jejich způsob komunikace a chování?

Další možností by bylo, že syn tento způsob komunikace odkoukal. Není možné, že někdo v rodině se chová podobně?  

V té praktické rovině bych méně vysvětlovala a více si chránila svůj prostor. ."Promiň, teď pracuji, za chvíli se Ti budu věnovat." "Klidně mi to mezitím, napiš, nakresli, postav, cokoliv, co dítě zaměstná. Musí to dodržet!!! A takto i v ostatních situacích – DODRŽET. Smyslem je snížit počet slov z vaší strany – když telefonujete – stačí gesto. To lze domluvit předem. „Když budu telefonovat a ukážu ti prsty křížek (cokoliv vám sedí) tak potřebuji, abys informaci, co mi chceš sdělit sis napsal“. V tomto případě je to hodně o vaší důslednosti.

Samozřejmě lze zavést rodinnou radu – pravidelné setkávání všech členů rodiny ve stanovený čas a odkazovat některá témata na rodinnou radu.

Kdyby vás ještě něco zajímalo budu ráda, když napíšete.

Otázka:

Dobrý den. Syn 8 let vyvolával se svým dvojčetem a sestřenicí duchy a od té doby se bojí být sám v místnosti a hlavně jít na toaletu, musíme chodit s ním.Bratr se nebojí, bere to jako srandu.Už jsme mu vysvětlovali,  že je to nesmysl, že mu nic nehrozí, že Charli (to je jmeno toho ducha) neexistuje.I ve škole se bojí sám na toaletu. Musí s ním chodit jeho bratr. Když se ho ptám a chci zjistit čeho se boji, nedokáže mi odpovědět,jen že se bojí Charliho.

Odpověď:

ypadá to, že syn uvěřil v realitu Charliho a je pro něj nyní velmi obtížné přijmout, co mu vysvětlujete vy - že mu nic nehrozí, že Charli neexistuje atd. Pokud nejde cesta přes logické vysvětlování nabízí se tedy jiná, a to pomoci v maximální míře synovi Charliho zhmotnit a skamarádit se s ním (pomalu a postupně, krok za krokem) a pak jej poslat pryč.  

Zkuste společně se synem Charliho nakreslit, vymodelovat, vyrobit z čehokoliv…tak jak syna znáte a co se mu bude chtít. Jděte za ním do jeho přestav a zkoušejte se ptát zda-li si s Charlim může povídat. Zda-li jej Charli  poslouchá? Jestli mu může Charli s něčím pomáhat? Jak se spolu mohou skamarádit? Možná mu může Charli s něčím pomoci?

V okamžiku, kdy syn začne s Charlim takto komunikovat a Charli jej bude poslouchat, může jej poslat pryč (netlačte na syna, on sám musí vědět, že už to zvládne), aby zase pomohl nějakému jinému klukovi či holčičce.

Otázka:

Dobrý den, potřebuji poradit, mám devítiletou dceru, která pro slzy nejde daleko, pláče několikrát za den, že jí ve škole někdo řekne příjmením, které se jí nelíbí, že vidí na ulici hubenou kočičku, že něčemu v testu nerozumí-to se sekne, tečou slzy, přestane jí to myslet a zkazí to, nevěří si a účast na sportovních závodech řeší co se to dozví denně-pláčem a ten den je ve škole úplně hotová, přitom nedopadne špatně, na vysvědčení má jedničky, doma se myslím má fajn, autoritativní výchovu nepraktikujeme a všichni jí mají rádi, jak jí mám pomoct,? I paní učitelce už jí je líto, děti jí říkají ubulenec, ve školce jí kdysi řekly p.učitelky že na pláči nic není a je zdravý, to je sice pravda, ale už je velká a kolektiv jí za chvilku bude šikanovat a u přijímaček nebude mít šanci.

Odpověď:

Rozumím tomu tak, že dcera si vytvořila komunikační vzorec – pláč. Jako by místo slov používala pláč. Příčinou pláče a kňourání může být i to, že danou situaci dcera není schopna vlastními silami zvládnout. Slzičky jsou jakýmsi voláním o pomoc. Nabízím tedy pár nápadů, jak situaci řešit, co by dceři pomohlo:

Jak tedy reagovat na komunikační vzorec – pláč místo slov? Zkusím to vysvětlit na příkladu. Dcera vidí na ulici hubenou kočičku a začne plakat. Vy to berte tak, že říká např: „chudák kočička je mi jí líto“. Pokud byste slyšela tato slova, co byste dceři řekla? Třeba – „máš pravdu, je opravdu hubená, taky mě je jí líto.“ Jde o to pokračovat v komunikaci a nenapojovat se na pláč.

Pokud nebudete tušit proč dcera pláče. Spíše pomůže, když si k dceři kleknete nebo sednete a zeptejte se, co by jí pomohlo. Co potřebuje. Neptejte se na problém = co se stalo, ale na řešení tedy co potřebuje.  Tím rozrušíte vzorec problém-pláč-problém-pláč. Když dítě pochopí, že jeho problém (byť je v našich očích banální) bereme vážně, většinou se uklidní a je samo schopno objevit řešení.

Ještě by tady byla možnost (a protože nemám možnost mluvit s vámi a dcerou nabízím vám ji ke zvážení) a to, že dcera vnímá velké nároky na sebe – např. v souvislosti se školou. Důležité není, jak to máte vy, ale jak to vnímá dcera. Může mít strach z nedokonalosti, z toho, že zklame, že nepodá výkon apod. Pak by cesta, jak z toho ven byla posilovat sebeúctu a sebevědomí dcery.

Otázka:

Myslela jsem si že když jste poradili tolika rodiči mohli byste poradit i dítěti. Je mi 12 a mam neřekla bych problem s mamkou.

Já si vždy chtěla vybírat a kupovat oblečení sama, ale mamka říkala že mám dost a že mi nic nechybí.Dneska se mi stalo, že mi chybí kraťasy. Zeptala jsem se mamky, jestli si nemůžu vybrat ale ona mi řekla že pro měla dávno koupené.

Jen bych se chtěla zeptat jestli je to důvod být naštvaná (protože podle mě jo, ale nevím jestli to je správné)

Odpověď:

Je vám 12 let a hledáte řešení vaší situace - to je obdivuhodné. Klobouk dolů.

Všechny vaše pocity, všechno co cítíte a zažíváte je správně! Máte plné právo být naštvaná, smutná i veselá. Pocit funguje jako světelná kontrolka, ukazuje nám, že nějaká vnitřní potřeba buď je, nebo není naplněna. Pro život je nezbytné naučit se seznamovat s vlastními pocity a potřebami, jelikož díky tomu dokážeme rozpoznat, co vlastně potřebujeme.

Pokud se cítíte naštvaná - je to v pořádku, stejně jako je v pořádku říci, že jste naštvaná. Není dobré někomu ubližovat či nadávat protože jsem naštvaná, ale ani potlačovat to, jak se cítíme.

"Mami, díky, že se o mě tak staráš, ale mě se to nelíbí (štve), ráda bych si oblečení vybírala sama, co potřebuješ k tomu, abys mi to dovolila?"

Verčo, nevzdávejte to, zkoušejte s mámou mluvit, říkat jí jak se cítíte a hledejte spolu možnosti, aby vám OBĚMA bylo hezky. Máma vás má určitě ráda a snaží se pro vás dělat maximum. Občas nám dospělákům něco nedojde (často máme moc strach), ale má vás. A vy dvě spolu to určitě zvládnete.

Moc vám fandím. Kdybyste chtěla ještě něco probrat - klidně pište, ptejte se. Určitě to spolu vykoumáme.

Otázka:

Manžel chce, aby naše dcera chodila na kroužek motorek, bohužel s tím nesouhlasím. Dceři je to jedno. Manžel motorky miluje a nechce je dělat sám. Ráda bych trávila hlavně čas všichni dohromady,ale to manžel odmítá, protože s dcerou si prý rozumí jen na motorkách a na dovolených se jen hádají, což je pravda. Ja bych ale ráda zažila společnou dovolenou nebo jen pár hodin na výletě. Od chvíle kdy jsem řekla motorky ne, tak se chce i rozvést a o mě ztratil zájem úplně, dodal, že jsem okoukaná a že ho manželství ubíjí a nechce sedět furt doma. Nevím,jak dál.

Odpověď:

Nepíšete, kolik je dceři let, ale předpokládám, že pokud se bavíme o motorkách a také o tom, že se dcera s otcem při společných dovolených hádá tipuji věk okolo 15 let.

Pokud je dcera ve věku cca 14+ let tak to je zhruba věk (uvádí se cca až 16 let), kdy otec přebírá dceru do své náruče a jeho úkolem je uvést dceru jako ženu, vybavenou ženstvím od vás jako matky do mužského světa, aby si tam vybrala svého partnera. Dcera nyní potřebuje příležitost trávit čas s otcem bez vaší přítomnosti (to by vysvětlovalo ty hádky při společných dovolených) - potřebuje s ním mluvit, být s ním, cítit se milována bez výkonů a přijímána jako žena, otec musí potvrdit její individualitu a neslučovat či srovnávat s vámi. A to mi přijde kroužek motorek přesně tím, co by dceři pomohlo.

Postupem času se začnou množit konflikty i zde, mezi dcerou a otcem, dcera je nesycená a připravená na naší fázi. Vy tomu všemu můžete pomoci tak, že porostou vaše nároky na čas s manželem (dáte jí tím signál – toto je můj muž, ty si jdi hledat svého). A začnete s manželem podnikat nová dobrodružství. Což by mohlo okořenit váš partnerský život.

Pokud jsem se tedy úplně nezmýlila ve věku vaší dcery, já bych velmi fandila společnými aktivitám manžela s dcerou, zároveň začala podnikat nová dobrodružství s manželem bez dcery (a nemusí to být motorky, třeba najdete něco, co vás bude bavit společně). Pokud bude trávit manžel čas s dcerou sami a vy s manželem, určitě pak budou i společné výlety ve třech v jiné atmosféře.

Pokud jsem se zmýlila v odhadu věku – napište. Přeji vám vše dobré, plno akčních, relaxačních a nevšedních i všedních dní s manželem. Dcera ve věku 12-18 let se odpoutává od rodiny, užijte si to zvyšující se napětí a podrážděnost rodiny. Nejvíce celému procesu jako rodiče pomůžete tím, že budete pěstovat svůj partnerský vztah.

Otázak:

Syn (16 let) studuje na gymnáziu a ve všem je téměř nejhorší. Předposlední ve třídě, co do známek ve všech předmětech. Na schůzce většina učitelů tvrdí, že je jakoby mimo, neúčastní se ničeho, je zabraný do svého vnitřního světa. Víkendy trávíme prakticky jen učením, přičemž je nutné u něj sedět. Když ho necháme učit se celé dopoledne samotného, pak zjistíme, že se nic nenaučil. Domluva nepomáhá, teď jsme přišli s tím, že v létě půjde povinně na brigádu, aby si uvědomil skutečný zivot. Nevíme co s ním. Snažíme se s nim diskutovat, vše nám odkýve, ale stejně to k ničemu není.Není nic, co by ho zajímalo, kromě mobilu a her, i tu brigádu odmítá.  Máte nějaký tip co ještě dělat?

Odpověď:

Chápu, že v době, kdy děti mají vše, nic moc nemusí je pro ně těžké o něco usilovat. Brigáda je bezva nápad – ale na co by tam syn chodil? On potřebuje peníze? Chybí mu smysl. A ten je třeba všemu dát. Chápu váš záměr, ale syn jej nechápe, nechápe, co to znamená skutečný život – on žije skutečný život. Ten svůj. Pohodlný a s plným servisem a péči starostlivých rodičů.

Nabízím pár tipů, co s tím. Bohužel nevím zda-li některé děláte či nikoliv – tak se omlouvám a vybírejte dle vaší konkrétní situace. Obecně lze říci přestat o syna tolik pečovat, a vysvětlovat, a naopak co nejvíce zkompetentňovat, požadovat a případně nechat dopadnout přirozené důsledky.

Nevím, jaké má syn doma povinnosti – ale pokud žádné nemá je třeba jej velmi zapojit do péče o domácnost.

Nevím, jak syn získává peníze, kdo mu platí telefon a jeho výdaje – pokud vy je třeba nastavit se synem spoluúčast. Lze se s ním domluvit na určité částce (zřídit mu platební kartu, pokud jí nemá), ze které si bude platit výdaje na školní obědy, dopravu, sport a zbytek si musí uhradit ze svých peněz – které si může vydělat na brigádě.

Pokud syn chce nový telefon – vy mu můžete pořídit telefon do částky XY a pokud chce lepší – musí si přidat z vlastních peněz (ty si může vydělat na brigádě).

Jak probíhá péče o jeho prádlo, úklid pokoje, příprava svačin – to vše by si měl syn zajišťovat sám.

A co se týká školy – kdo chtěl, aby šel syn na gymnázium. Vy nebo syn? Pokud vy, co potřebuje syn od vás, aby školu dokončil? Pokud syn – proč se tak rozhodl? Jaké jsou jeho plány do budoucna? Zkuste si s ním o tom promluvit. Přemýšlí nad vysokou? Chce jít pracovat do zahraničí? Kde plánuje bydlet po dokončení školy? Co bude dělat, pokud školu nedokončí?

Dnes se synem komunikujte, co bude až dokončí školu. Počítáte s tím, že syn u vás bude bydlet nebo ne. Počítáte s tím, že mu dáte něco do začátku? Nebo ne. (pokud ne už dnes mi může šetřit a vydělávat na brigádách…) Počítáte s tím, že půjde na vysokou školu nebo ne? Pak je ještě velmi důležité to, co říkáte dodržet.

Čím více se my rodiče snažíme a pečujeme o děti, aby byly šťastné a spokojené tím méně se snaží ony, a nepřebírají zodpovědnost, protože k tomu nemají prostor. Je to pro nás mámy někdy dost těžké vidět, jak si natloukají kolena, ale tím se posouvají, učí a otužují.

Na závěr si dovolím nabídnout jeden případ z praxe. Vzpomínám si, že k nám přišla do poradny AR rodina kvůli synovu vzdorovitému chování. Ve škole propadal v několika předmětech, občas nepřišel v noci domů. Zeptali jsme se ho “jak by chtěl, aby vypadala jeho rodina?” on řekl: "přál bych si, abychom častěji společně večeřeli"...chtěl bych, abychom častěji jeli společně někam na dovolenou a aby se mě ostatní tolik nevyptávali”. Rodiče byli šokováni – mysleli si, že jejich syn se nemůže dočkat až mu bude 18 let a odejde z domova. On zatím chtěl jen více nezávislosti a důvěry, ale také blízkosti rodičů.

Snad jsem Vás mými tipy nainspirovala.

Otázka:

Mám doma problém jednou z dcer (12let)a potřebovala bych se poradit. Cca 2 týdny zpátky,když jsem přišla domů z práce dcera stála ve dveřích, měla celou ruku od krve a brečela. Bavila jsem se s ní celé odpoledne i následující den a přiznala se mi,že se chtěla zabít(měla pořezanou ruku žiletkou). Ovšem další den byla jak vyměněná, jakoby se nic nestalo. Můžou to být třeba jen náznaky sebepoškozování nebo upozorňování na sebe. Bylo to velice náročné, jak pro ni tak pro mě s manželem. Hned na druhý den jsem šla k obvodní lékařce a všechno ji zdělila. Dala mi nějaké kontakty na psychology.. ale nevím jak ji tam mám dostat. Co bych ji měla říct aby tam šla, aspoň to zkusit. Jen jsem to tak stručně shrnula, vím, že na tohle je lepší vyhledat toho psychologa, ale vás žádám o radu.. jak bych ji to mela říct. (Ještě chci na závěr říct,.. je druhá ze tří holek, bydlíme v domečku,má vlastní pokojík, vztah máme silný a říkáme si vše(doufám) se sestrami také vychází podle mého dobře.)

Odpověď:

Chápu, že situace je náročná pro všechny, ale je krásné a báječné, že máte silný vztah a že jste si spolu mohli bavit (i s manželem). Chce to dost síly být oporou pro vlastní děti v takové situaci. Zvládnout ten nápor emocí. A vypadá to z vašeho dotazu, že jste to zvládla – to je obdivuhodné.

Já bych jí to řekla – a při práci s dětmi u nás se mi nejvíce osvědčuje – být upřímná a otevřená. Nic nehrát, nevymýšlet, říkat pravdu – popisovat věci tak jak jsou. Dcera je ve věku 12 let – to je taková ta hrana, kdy by mohla chtít (a vy ji znáte, takže to posoudíte), aby se s ní již nejednalo jako s dítětem, ale jako s dospělým.

Popište svoji emoci např.  já jsem se lekla a vidím, že se něco děje a chtěla bych tomu rozumět. A myslím si, že ti neumím pomoci sama, a proto se chci s tebou domluvit, že bychom zašly za odborníkem, aby nám pomohl. Na jaký termín nás mohu objednat (kdy můžeš)? Když, mu budeš chtít něco říci můžeš, když ne nemusíš. Můžu tam být s tebou celou dobu, nebo můžu odejít – to už se domluvíme tam.

Ještě se omlouvám, že spamuji – ale netuším zda-li jde jen o slovní obrat. Doporučovala bych se obrátit na psychoterapeuta (ten vede buď individuální či rodinnou terapii). Rozlišuji práci psychologa, psychoterapeuta a psychiatra. Psycholog může být i psychoterapeut v jedné osobně, ale nemusí. Pokud byste potřebovala více informací, na koho se profesně obrátit klidně pište.

Otázka:

Dobrý den, dceři bude šestnáct let a moc ráda by šla s kamarádkou na diskotéku. Muž ji nechce pustit, má o ni strach. Já ale váhám. Vím, že my v šestnácti už na diskotéky chodily.  Zatím je k nám dcera otevřená a má k nám důvěru, proto mám strach, aby nezačala dělat věci za našimi zády, když ji nikam nebudeme pouštět.

Odpověď:

Malinké caparty si ohlídáme na každém kroku, velkým musíme důvěřovat, že to zvládnou. A není to pro rodiče vůbec jednoduché. Strach, jak se dítě postaví k situacím, když rodič není nablízku, je často velký.

Rozhodnutí, od kdy pustit dceru na diskotéku se spojuje s mnoha faktory. A proto

jednotná odpověď, v kolika letech ji pustit, neexistuje. Každý rodič bude mít svoji mentální věkovou hranici jinde. Stejně jako u vás, muž se více o dceru bojí a vy vycházíte zase ze svých zkušeností.

Lokalita, kde se diskotéka nachází je důležitá.

Je rozdíl, zda bydlíte někde na vesnici a dcera má dojít jen několik desítek metrů do místního klubu nebo má dojet do města dopravním prostředky anebo jít do centra ve velkoměstě. V případě malého města či vesnice bude určitě rozhodnutí jestli dceru pustit jednodušší. Obecně lze říci, že jsme schopni pustit dítě samostatně tehdy, když ho vnímáme, že se o sebe bude umět postarat. To znamená - umí dodržet domluvené dohody a pravidla.Je schopna i zátěžových situacích reagovat. Je mezi rodičem a dítětem vytvořený důvěrný vztah s otevřenou komunikací. Dítě si nemá potřebu vymýšlet.

Domluvte se s dcerou, že si všichni tři sednete a promluvíte si o jejích představách s diskotékou a o vašich starostech s jejím bezpečím. Že jste rádi, že s vámi jedná na rovinu a nevymýšlí si. Dejte dceři prostor, aby vám pověděla, jak má vše promyšlené. Možná v rozhovoru manžel zjistí, že jeho představy o diskotéce vyvolávají strach zbytečně a především se dozvíte, jak o návštěvě diskotéky přemýšlí dcera. Budete mít více informací k tomu se rozhodnout.

Vždy máte více možností

1. Můžete dceři říct, že se o ni natolik bojíte, že ji zatím nedokážete na diskotéku pustit. Že jste si vědomi, že ona by to zvládla, ale že to nezvládnete vy, minimálně táta. Pokud ji zatím nepustíte, odpovězte si na otázky, prosím poctivě oba dva:

• V kolika letech ji budete ochotni pustit na diskotéku nebo samotnou navečer ven?

• Jakou jinou schopnost, dovednost (kromě věku) potřebuje mít, kterou teď nemá?

• Co ještě se potřebuje naučit?

• Čím by vás mohla už teď přesvědčit, že zvládne být zodpovědná a na diskotéce se o sebe postarat?

• Kde má možnost vaše dcera nasbírat zkušenosti ze života a učit k nim postavit?

• Za co je ve svém životě zodpovědná? Jak vy jí to umožňujete?

• Co byste společně mohli udělat pro to, aby dcera na diskotéku příště šla a zároveň vy byli relativně v klidu?

2. Pokud dceru na diskotéku pustíte, tak velmi doporučuji domluvit společně s dcerou pravidla. Mohou to být obecná pravidla, která zafungují vždy, když dcera bude mimo domov, nejen na diskotéce. Dodržování pravidel a dohod je schopnost propojená se zodpovědností a zároveň se  budete mít všichni o co opřít. Součástí dohody bude i to, když pravidla dcera nedodrží, jaký bude důsledek. Dejte nejprve možnost dceři, ať je sama vytváří. Smyslem je důvěra a bezpečí na obou stranách.

Jednoduchá pravidla, která v některých rodinách dobře fungují:

• dcera vám řekne, s kým jde ven a nechá vám na kamaráda/kamarádku mobilní telefon

• víte dopředu adresu, kam jde nebo jede, u koho přespává

• domluvíte si čas, kdy se vrátí a jaký důsledek následuje, když tomu tak nebude

• na diskotéce, v klubu si bude dávat pozor, co pije a jí, aby někdo neměl možnost přimíchat do nápoje například drogu

• minimálně po příchodu na akci a před odchodem vám zavolá nebo pošle zprávu

• nenasednout do auta nikomu, kdo je neznámý nebo požil alkohol

• k dopravnímu prostředku dojde pokud možno v partě nebo s kámoškou

• pokud vyhodnotí jakékoliv riziko nebezpečí, snaží se dostat mezi lidi

• budete vědět, jak přijede z akce domů - pokud dovolíte do pozdější hodiny např. 22:00 -  23:00 hodin, tak se můžete domluvit, že dceři půjdete naproti k dopravnímu prostředku

Nastavení pravidel se bude s věkem měnit. některá zůstanou a jiné rozvolníte.

V komunikaci s Vaší dcerou bude velmi důležitá forma, jak s ní mluvíte. Proti návodům a dobrým radám se nejspíš vymezí.

Velmi dobře fungují věty: “Mám takovou a takovou zkušenost. Chceš ji znát?, Potřebuji, abys věděla, že…., Jak bys reagovala, kdyby ...např. u tebe zastavilo cizí auto?

Ať už se rozhodnete pro tentokrát s diskotékou jakkoliv, důležité je do budoucna dceři dávat prostor, aby si mohla přebírat za svůj život zodpovědnost a vy jste o ni mohli přemýšlet, že z ní roste mladá slečna, která se umí o sebe postarat.

Otázka:

Dobrý den je mi 27 let mému příteli 33 náš vztah trvá rok. V bytě přítele bydlela i jeho matka .Od doby co jsem se tam nastěhovala já, začalo peklo. Jeho matka mě začala nesnášet. Dřive, když jsem tam chodila jen na návštěvy, tak to docela šlo. Ale pak mi začala vyčítat, že nic neumím, že si jeji syn přivedl domu nemožnou holku,zkrátka chtěla, abych skákala podle ní jako loutka. Ja samozřejmě odporovala, hádali jsme se až do krve. Teprve potom jsem našla sílu řict přiteli, že se odstěhuji,nato přitel odstěhoval svou matku k její matce do domku. Přišla úleva až do doby kdy jsem zjistila že mě pomlouvá kudy chodi.Přitel poslouchá jeji nazory, dokonce mě někdy pomluví s ní, což mě mrzí. Vše, co udělám je podle jeho matky špatně. Přitel mi to dá pak sežrat: “No mamča řikala, že  takhle to být nesmí apod.” Hrozně mě to deptá nevim.jak dal .Přitel v, že mě to ničí potom mě I lituje což už si myslim, že není úplně Byt musi být zařizený podle jejich představ, když nejsem doma přijde a plně předělá poličky, skřině. Jak se k tomu postavit? Jsem z toho už unavená.

Odpověď: 

Velmi chci ocenit, že píšete v době, kdy ještě nejste manželé a vaše vzájemné vztahy mezi Vámi, přítelem a tchýní se nastavují. Těší mě důvěra s jakou své pocity popisujete. A dovolím si odhadnout, že toužíte po podpoře svého partnera.

Vy a Váš partner

Kdybych měla příležitost se Vás zeptat, tak moje první otázky směřují k partnerovi.

Čeho si na příteli ceníte ?

Co tvoří Váše pouto vašeho vztahu?

Co si myslíte, že obdivuje on na Vás?

Pokud Vás něco na svých vlastních odpovědích zaujalo, napište si to. Je důležité si uvědomit, zda chci být a proč být s tímto člověkem. Mnohem snáze se Vám budou překonávat překážky a mnohem lépe mluvit o vztahu vás tří.

Vy, Váš přítel a skoro tchyně..

Není standardní, když dospělý syn bydlí se svou mámou a je moc dobře, že se Vám tato situace podařila vyřešit brzy. Váš partner tím dal mámě signál, že je dospělý a bude žít život se svou partnerkou. Píšete, že mámu odstěhoval, ale myslím, že ona se tak úplně neodstěhovala. A není se co divit. Pokud takto spolu žili delší dobu, máma si zvykla, měla se o koho starat, měla ochránce a možná si ho přivlastnila. Podle toho, co píšete je možné, že ani k separaci dospělého syna od mámy nedošlo.

A tak je to čeká teď, pokud nechce Váš přítel zůstat “mamánkem”. Začátky jsou někdy těžké a hezké vztahy se musí odpracovat.

Tchyni se nedá nic vyčítat, ona se jenom brání a zajišťuje svoje potřeby. Mohla si vytvořit pocit, že kvůli Vám se musela odstěhovat a to je krůček k boji. Pokud začnete i Vy s ní bojovat, hezké vztahy vás v budoucnu nečekají.

Nastávající tchyně může být pouze bezradná z nové situace, kdy se ji sesypaly její jistoty, které si tvořila přes syna. Věřím, že když se Vám podaří ji i takto vidět, můžete o ni jinak přemýšlet a tím pádem i jinak se k ní chovat.

Vlastně máte příležitost ji pomoct zvládnout pro ni náročnou situaci. Teď se tvoří základy vašeho společného vztahu.

Navážu na Váš dotaz “Jak se k tomu postavit” a nabídnu Vám několik nápadů.

1. Nejprve vy dva s partnerem si promluvte, jak vidíte vaši společnou budoucnost.

• Jaká očekávání máte na sebe? Co od sebe potřebujete,abyste chtěli spolu být?
• Chcete být spolu v dlouhodobějším vztahu?
• Co máte společného,
• V čem se naopak lišíte?
• Jak se budete společně podílet na nákladech bytu apod.  a provozu domácnosti

1. Pokud jste dospěli k tomu, že jsou důvody, proč spolu být, můžete se bavit o vztahu vás tří.

• Jaké místo máte vy dvě ženy v jeho životě?

• Chce budovat společnou domácnost s Vámi?

• Jaké místo v ní bude mít jeho máma?

• Komu bude věřit, když se bude rozhodovat? např. klíče od bytu, dopředu dá vědět, že přijde. nebude bez domluvy uklízet ani nic předělávat, apod.

Je zbytečné, abyste spolu soupeřily, nejste 2 milenky. Každá máte jinou roli. Máma  zůstane mámou a vy partnerkou. Každá svou roli naplňuje jinak.

3.        Jakmile si svoje představy ujasníte, můžete například pozvat tchyni na večeři.

Řekněte jí, jak plánujete společnou budoucnost . Vysvětlete, jaké místo má u vás doma a domluvte si pravidla. Například klíče od bytu, dopředu dá vědět, že přijde. Nebude bez domluvy uklízet ani nic předělávat, apod. Bylo by fajn, kdyby Vás partner podpořil jako svou partnerku a mámu ubezpečil, že jeho mámou pořád bude, jen už má na ni jiné potřeby.  

Může se stát, že strachy tchyně z nové pozice budou silné a její reakce emotivní. Přijměte je a nechejte tomu čas. Podstatné je, jak se zachová Váš partner a jakou podporu budete vzájemně vnímat. Nebojte se mluvit o svých pocitech s partnerem ani s tchýní.

V průběhu, kdy se s tchyní uvidíte, tak hledejte situace, kdy byste ji mohla ocenit např. dobře vaří. Každý starší člověk má pocit, že má toho hodně, co by se druzí mohli od něj naučit. Zkuste se na to napojit a říct, co byste se ráda od ní naučila.

Je možné, že tchyně potřebuje získat důvěru, že jste ji o syna nepřipravila a ani připravit nemohla. Jen některá přesvědčení jsou velmi silná.

Otázka:

Řeším pro mě bezvýchodnou situaci, kdy obě dcery 6,5 využívají toho, že jsme se s manželem rozvedli . Manžel bydlí u jeho rodičů, kde obě děti vyrůstaly.. Když jsou u tatínka, protože máme pravidelný styk, jsou hrozně naučkované. Kupuje si je, ale co se týká péče a lásky jako takové není zajištěna. Děti říkají: ,,tatínek si nás nevšímá je na počítači, telefonu, nebo v dílně a stará se o náš babička nebo,, teta,, partnerka manžela. Osobně si myslím ,že dětem lásku a péči dávám mnohem víc až dle okolím nam míru .Tím, že jsem na ně sama bojím se že je ztratím a on si je koupí Mám spíše ubrat aby si toho děti začali vážit a nezneužívali mě ? Své děti miluji ale kupovat si je nebudu a ani jako samoživitelka nemůžu. Co dát dítěti víc, aby Vás takhle nevydíralo typu ,,ale tatínek,, nebo se ptám na konkrétní otázku a bojí se odpovědět a jen pokrčí rameny protože vím,že do dětí celá rodina manžela hučí. Mrzí mě to a nechci vypadat, jak špatná máma. Žiju sama svou ¨rodinu mám 300km takže se musím spoléhat na sebe. již jsem uvažoval nad tím,že se odstěhuji za nimi ale děti nechtějí ,,trčet,, v autě tak dlouho až budou jezdit k tatínkovi. Prosím, jak se mám chovat a žít?

Odpověď:

Nevím, jestli Vaše starosti, to, jak se chovat a žít vyřešíme pár řádky, tady v poradně. Zvažte osobní návštěvu v poradně, abyste mohli na všem pracovat kontinuálně. Písemná poradna má své výhody, ale i nevýhody.

Přijde mi na dětech geniální, jak umí velmi rychle se zorientovat v dané situaci a jak rychle reagují na změny. I malá změna u vás může vyvolat velké změny chování u vašich dcer. Toho bychom mohly využít.

Děti mají utvořený unikátní vztah s vámi a se svým otcem, se svými prarodiči i mezi sebou navzájem. Jinak se chovají u táty, jinak se chovají u vás doma. To, že si je tatínek může a chce kupovat je jeho volba a zodpovědnost. Vy na tuto hru nechcete a nemůžete přistoupit 

Otázka je, co znamená, že dáváte dětem lásku a péči mnohem víc, až dle okolí nad míru a z čeho chcete ubrat, aby si toho děti začaly vážit a nezneužívaly vás? Chcete ubrat z lásky – to nejde. Nejde tak trochu milovat děti, stejně jako nejde být tak trochu těhotná.  Z péče – co to znamená, že za holky všechno děláte, že nemají žádné povinnosti, že se pro ně rozkrájíte a ve všem jim vyhovíte – pak ano – pak rozhodně uberte.

Na otázku: „Co dát dítěti víc aby Vás takhle nevydíralo typu ,,ale tatínek…“ je odpověď hranice, vaše sebejistota a důslednost. Bezpečné prostředí, aby se vám mohly svěřit, abyste si mohly povídat, abyste byly spolu. Svoji přítomnost. Dát jim lásku, přijetí, ale zároveň pevnost a hranice. Naplňovat potřeby dětí, ale ne vždy musíte vyhovět každému přání vašich dcer. Ale nevím, jestli si rozumíme v těchto pojmech. Kdybyste měla pochybnosti – zkuste se za mnou stavit osobně a můžeme to lépe probrat, vše si vysvětlit 

Nebojte se, holky vás milují a potřebují. Jen se plácají v tom zmatku, ve kterém jsou. Snaží se to nějak zvládnout – tak jak nejlépe umí, ale jsou ještě malé, aby to všechno dnes pochopily. Neztratíte je tím, že jim všechno nekoupíte či jim něco nedovolíte či zakážete. Více než ještě větší hračky je láska a bezpečí (hranice), váš čas, který spolu strávíte. To, že spolu zametáte sníh, stavíte sněhuláky, koulujete se, jdete bobovat či bruslit. A pak si spolu uvaříte čaj a vlezete si pod peřinu a díváte se spolu na pohádku. Ale taky, že vynesou smetí a uklidí si talířky po sobě ze stolu. V dětském světě to má velkou hodnotu a cenu.

Bude to dobré, nebojte se být sama sebou a budujte svůj vztah s nimi a svůj další osobní život. Kdyby cokoliv – stavte se – sama nebo s holkama a můžeme to probrat ještě osobně.

Otázka:

Nevím jestli to má nějaké řešení, ale žiju s přítelkyní a s tou mám holčičku. Problém je v tom, že přítelkyně má strašně málo trpělivosti a neustále křičí jak na děti tak i na mě, ať už jde o banalitu, tak je neustále vytočená a pak to nepřináší do nálady nic hezkého a nejhorší je že ať jsem hodně klidný člověk tak se dcera chová pomalu jako maminka a na děti začíná taky křičet. Nevím co s tím dělat když přítelkyni okřiknu,  ať nekřičí nebo tak tak si jede stejně podle sebe. Problém je v tom že pokud někdo křičí nebo okřikne ji, tak je to špatně ale nedej bože když je naštvaná sama, tak jí je to úplně jedno.

To neustálý křičení už je unavující a to pomalu abych chodil po špičkách aby se náhodou nenaštvala. To už jsem několikrát uvažoval, že odejdu a je tu ta malá a já to nějak nedokážu. Můžete mi nějak poradit?

Odpověď:

První a důležitý krok jste udělal tím, že jste napsal o svých pocitech, které ve vztahu zažíváte. Z toho plyne Váš zodpovědný přístup -  jak ke vztahu s Vaší partnerkou, tak k rodičovské roli. Za to máte velké ocenění. Dal jste tím najevo, že chcete situaci řešit. Podíváme se na Váš dotaz ze dvou pohledů.

Vy dva jako partneři.

Na počátku je důležité si uvědomit, že svou partnerku a její chování nezměníte, pokud ona sama nebude chtít. Chápu, že Vás její křik obtěžuje a vyvolává nepříjemné pocity.

Podle toho, co píšete jste zatím rozhodnut s partnerkou zůstat a pokusit se o změnu ve vaší společné komunikaci. Zatím asi nevíte, jak situaci vnímá partnerka. je důležité se o tom bavit a nepředpokládat.

1. Domluvte si společně čas jenom pro sebe, nejlépe někde mimo domov a bez dcerky, abyste měli čas na sebe. Vysvětlete partnerce, že je to po vás důležité a chcete s ní v klidu probrat vaše soužití. I to, jaký vzor nabízíte vaší dcerce.

2. Smyslem setkání je říct partnerce, jaké máte pocity, když křičí a je vytočená. Co od vás potřebuje, aby tomu tak nebylo. Projevte opravdový zájem o to, jak ona se cítí spolu s vámi, co by chtěla jinak a co potřebujete vy. Pokud se vám podaří tento první krok - mluvit vzájemně o svých potřebách a pocitech, tak jste ušli kus cesty.

3. Je možné, že vaše partnerka jinak ani komunikovat neumí, protože se to neměla kde naučit a je jen na Vás, abyste její způsob mluvení nevyhodnocoval negativně. Můžete mít vytvořený komunikační vzorec mezi vámi, který opakujete. Pokud se vám podaří na křik nereagovat, můžete ho změnit.

Užitečné je ověřovat si:” Souvisí Tvůj křik se mnou?, Potřebuješ něco ode mně?”

4. Společné prožitky mohou stmelit váš partnerský vztah.” Kdy naposledy jste měli čas pro sebe bez dcerky?, Máte nějakou společnou aktivitu, která vás baví? (zahrada, výlety, kino, vaření). Kdy jste dali dcerku na hlídání a měli společný víkend?,

Jak často se vám podaří večer sednout a zajímat se jeden o druhého, co kdo prožil během dne?”

5. Předpokládám, že jsou okamžiky, kdy partnerka nekřičí a dělá něco, co se vám líbí. Řekněte jí to, oceňte ji. Křik obecně je někdy projevem volání o pomoc, když to lidé neumí vyjádřit jinak a potřebují uznání od druhých.

Vy dva jako rodiče.

Všimla jsem si, že reflektujete, že dcerka už přejímá křičení na ostatní jako její máma. Ano, děti se učí primárně od vás rodičů a potom to zkouší na ostatních a čekají reakci okolí. Tím se učí fungovat ve vztazích. Bavili jste se někdy s partnerkou o tom, jak vlastně chcete dcerku vychovávat? Jaké hodnoty ji předáváte, Co je pro vás v životě důležité? Tyto otázky k rodičovské roli patří. A na odpovědích si můžete uvědomit, co je úkolem vaší rodičovské role.

Ze zkušeností mnoha párů vyplývá, že pokud se podaří častěji spolu mluvit a sdílet, oceňovat se, dělat maličkostmi radost sobě navzájem - velmi se změní způsob komunikace a celková pohoda v rodině. A nejdříve se to pozná na spokojenějším dítěti.

Změna komunikace ve vztahu je dlouhodobější proces a často je užitečné navštívit odborníka na lidské vztahy, nejlépe i s partnerkou.

Přeji Vám drobounké úspěchy, které budete vidět na cestě, kterou jste začal.

Otázaka:

Dobrý den,nevím, co si mám počít. S přítelem máme 4a půl letou dcerku. 2 roky nám to partnersky neklape, bydlíme v malém bytě společně. Já s partnerem už být nechci, nepočítám s ním do budoucna. Není to rozmar, ale 2 roky pokusů vztah dát dohromady (7let). On by chtěl, já ne.On to těžko bere a odráží se to na chování ke mně.Před malou se snažíme, ale jemu to někdy bouchne a to dost. Dceři to vysvětlíme. Malá mi řekla, že ji prý táta řekl, že jsem ho měla ráda a teď už ne. Brečela.Nelhala jsem jí, ale opatrně vysvětlila a ujistila, že jí milujeme.Partner tvrdí, že jí nic neřekl, což bych mu věřila. Nevím, zda-li zůstat v tomhle "vztahu" anebo si hledat jiný byt.Bojím se, že budu viníkem já v očích dcery, že se chci stěhovat, ale nejde jí to teď vysvětlit jako dospělému. S partnerem to skutečně nejde, jsme každý jiný, je náladový, nepříjemný. Neváží si svých ani mých rodičů, autorit obecně.Trápila bych se s ním celý život.Ale bojím se, že ublížím dceři. S partnerem mají hezký zdravý vztah.

Odpověď:

Trochu mi neladí, že s partnerem to skutečně nejde – je náladový, nepříjemný, neváží si svých ani vašich rodičů, autorit obecně, ale zároveň mají s dcerou hezký a zdravý vztah. Jako kdyby partner dokázal žít dva naprosto oddělené životy s odlišnými přístupem a chováním.

Vy píšete, že s partnerem už být nechcete, ale zároveň nevíte, zda-li zůstat v tomhle „vztahu“. A do budoucna s ním také nepočítáte. Jinými slovy pro mě máte partnerský vztah ukončený – minimálně vy.

Pak se nabízí otázka zda-li zůstat s partnerem v rodičovské roli ve společném bytě. No upřímně pokud se dokážete domluvit na střídavé péči tak, že nadále budete pečovat o dceru a občas bude s jedním občas s druhým a někdy bude s vámi oběma – je toto možnost, ale musíte ji přijmout oba.

Otázkou je z čeho máte strach vy? Že budete viníkem v očích dcery. Co to znamená? Máte strach, že vás nebude mít ráda? Máte strach, že vám bude vyčítat, že ….? Že na ní bude mít rozchod dopad? Že se sníží váš životní standard? Opravdu netuším, jak to máte vy – ale jakmile si odpovíte na tuto otázku nabídne vám to lepší pohled na rozhodování v dané situaci.

Existuje teorie, která říká, že malé děti (jako je vaše dcera) chápou rozvod/rozchod svých rodičů jako svoji vinu. Neviní rodiče, ale sebe, že se málo snažily, že byly málo hodné, neposlušné atd.

Rozvod/rozchod pro děti není až takový problém. Problém je, jak se rodiče v tomto období chovají, jednají, komunikují. A také, že přes vlastní starosti již neřeší podporu pro své děti. Pokud rozchod s přítelem zvládnete bez bojů, ale v přátelském duchu, dcera situaci zvládne.

Otázka:

Mám partnera již několik let, jsem s ním moc spokojená. Já bezdětná, on má dítě 10 let, bere si ho na víkendy. Trápí mě právě jeho syn. Vstává a usíná s tabletem, mobilem (hry, videa), u ničeho jiného nevydrží, nic jiného ho nezajímá. Ještě nikdy jsem ho neviděla, že by si hrál např. stavebnice, auta.. Jeho matka, aby měla klid ho v tom podporuje. Poslední dobou ho zajímají nože, venku rozbíjí věci, za našimi zády pije alkohol, krade cigarety a lže. Lže s naprosto klidnou tváří a bez výčitek. Je to až neuvěřitelné! Jeho matka je psychicky velmi labilní. V jeho blízkém příbuzenstvu byl dokonce několikanásobný vrah. Ať mu domlouváme jak chceme, k ničemu to není. Chtěla bych mít s partnerem dítě, ale bojím se, aby mu časem něco neudělal (geny). Možná přeháním, ale velmi mě to trápí. Podotýkám, že jeho rodina si žije velmi dobře, finančně velmi dobře zabezpečená, syn má první poslední, žádný sociální případ.

Odpověď:

Obávám se, že tady domluvy k ničemu nebudou. To, co potřebujete oslovit, aby došlo k nějakým změnám u partnerova syna je hlubší povahy, než-li znalosti a dovednosti. Takže domluvy a vysvětlování jsou ztráta času. Partnerova syna neznám, jenom z toho, co popisujete, je dost ztracený a zmatený. On by potřeboval hranice, transparentní a důslednou výchovu. To, že žijete velmi dobře je super, ale děti skutečně potřebují po něčem toužit, mít domácí povinnosti, občas slyšet ne – nekoupím, nebo pokud to chceš co pro to uděláš ty…atd. No nemá to kluk jednoduchý a vyrovnává se s tím, jak umí.

Třeba by se vám podařilo se synem partnera navázat bližší vztah a nabízet mu i jiné aktivity než tablet. Někdy nás děti překvapí tím, že by vlastně chtěli dělat něco společně, jenom tam mají nějaké ale, přes které se sami neumí dostat. Partnerův syn volá o pomoc – a je na vás, zda-li mu jí poskytnete a pomůžete mu.

Předpokládám, že v příbuzenstvu ze strany matky, nikoliv otce. Je jasné, že geny, dispozice a rané zážitky tvoří část osobnosti. Ale je to jen část. Pokud vše ostatní by bylo v pohodě a harmonické tak se tyto geny ani nemusí projevit. (A z praxe se to často stává, i když je to někdy v rodinách mazec, takže věřím, že to bude stejné i u vás.)  Já osobně bych se snažila pomoci synovi partnera dnes a tím zastavit jeho hledání hranic (rozbíjí věci, alkohol, cigarety, lhaní) dříve, než-li to dojde tak daleko, že zasáhne stát.

Klaním se před vaší reflexí a odvahou vyslovit na hlas vaše obavy – je to první a nezbytný krok začít s tím něco dělat. Čím více se vám podaří zapracovat na vašich obavách tím lépe jak pro vaše budoucí dítě, tak i partnerova syna. Vaše strachy budou tvořit část osobnost a vztah i s vaším dítětem. Pokud se hodně bojíme, jsme úzkostné – přenášíme to na děti.

Otázka:

Jsem již v rok v zcela nové situaci. Partnerkou muže, který má ve svojí péči syna 17,dceru 8 má v péči matka. S oběma dětmi vycházím já i moje děti (10 a 20) velmi dobře. Žijeme každý ve svém domě,snažíme se trávit hodně společných chvil. V poslední době si všímám, že dcera partnera neustále naléhá, že by chtěla žít s otcem. Partner, pokud ji má doma, ve všem ji skutečně vyhoví a neodporuje. Už je to ve fázi, že se toleruje vymýšlení a nesmyslné žádosti. Spaní s ním v posteli, v noci jej budí, aby s ní šel na WC, vyžaduje, aby s ní šel večer rovnou do postele a usínal s ní. Když něco provede, do očí tvrdí,že to neudělala. Chce jen ležet u TV nebo si hrát doma. Má nadváhu, partner však omlouvá plnění jejích gastro přání tím, že stejně její návyky nemůže ovlivnit. Hovoříme o tom, ale je to pro mě velmi těžké. Moje žádost o radu:mám přehlížet lhaní a plnit přání? Mám dělat věci, které by mým dětem vůbec neprošly? Nevím jak se v těchto situacích chovat.Je to velmi citlivé

Odpověď:

Z toho, co píšete si myslím, že je to těžké a velmi citlivé pro všechny. Jak pro vás, tak pro partnera i jeho dceru i všechny ostatní v rodině.

Když píšete, že s partnerem o tom hovoříte – jaký má na věc názor partner? Vnímá i on celou situaci tak, že dceři vždy vyhoví? Pokud ano proč tomu tak je? Má z něčeho obavy či výčitky. Povídáte si o tom, jak byste se měla k dceři vztahovat i z jeho pohledu? Jak celou situaci ovlivňuje biologická matka zmiňované dcery? S jakými informacemi dcera odchází k vám do rodiny? Jak mluví o vaší rodině? Jaké jsou představy partnera o vašem soužití? Jak celou situaci vidí do budoucna? Jak si představuje výchovu dcery až bude v pubertě? Proč chce dcera žít s otcem? Může toto její přání ovlivnit „volnější výchova“ ze strany otce oproti výchově ze strany biologické matky?

V tomto případě bych doporučila osobní pohovor s vámi i partnerem, kde se doplní informace, které já v tuto chvíli nemám. Pokud budete chtít - určitě můžete příjít za námi do poradny.

Co mohu určitě říci dnes – nepřehlížejte lhaní ani neplňte přání.

Ze zkušenosti se domnívám, že dcera může být bezradná. Její chování může signalizovat, že jí chybí pocit sounáležitosti s rodinou, může se cítit opuštěná či neschopná. Hledá hranice, o které by se mohla opřít. Tím, že by jí procházely věci, které u vašich dětí neprojdou byste mohla tuto bezradnost podporovat.

Co by určitě tedy mohlo pomoci je nasměrovat schopnosti dcery pozitivním směrem. Učte jí respektovat sebe i druhé. Podporujete její sebeúctu. A nejlépe a nejpřirozeněji to jde přes vás – jako model. Buďte důsledná – jinak dcera bude stále zkoušet, jestli jí to projde i tentokrát. Nekritizujte ani se nehádejte – zkuste se ptát – co myslíš, že může každý z nás udělat, aby se situace zlepšila? Co by ti pomohlo?

Vytvoření nové rodinné konstelace s sebou přináší velkou dávku stresu a obtíží, neshody ohledně rodinných rituálů, ztrátu výsadních práv ve vztahu k rodičům, otázky loajality k rodičům původním, nové rodičovské praktiky, nutnost najít si novou pozici v nové rodině. Zavedení rodinné rady by v tomto případě mohlo pomoci.

Vytváření nových vztahů bude stát vždy úsilí, trpělivost a čas - ať se vám daří.

Otázka:

Dobrý den, prosím o radu k situaci, která mě trápí už delší dobu. Manžel (jsme spolu 4 roky) má z předchozího vztahu desetiletou dceru. Rozvedli se, když jí bylo 5 let a celou dobu po rozvodu probíhá střídavá peče, po týdnu. Spolu s manželem máme ještě další malou dcerku. Celou dobu našeho soužití mám pocit, že starší dcera nenese střídavou péči dobře. Vždy se hodně vztekala, volala maminku, chovala se hystericky, téměř denně jsme něco řešili, bylo hodně křiku a slz. Vícekrát jsem o tom s manželem mluvila, že si myslím, že je dcera citlivá a měla by být možná pouze u mámy a k nám chodit, jak bude chtít, ale on mi na to vždy řekl, že má hysterickou povahu po matce a že u ní se chová stejně, tam zase volá tatínka. Za ty roky jsem se snažila to nějak změnit, ale těžko můžu jít zcela proti manželovi a už vůbec nechci/nemůžu zasahovat do toho, kde má dcera bydlet Takže jsem to prostě přestala řešit. To mi pomohlo jen částečně, protože se stále, dle mého, dívám na trpící dítě, které je nyní hodně negativistické, pesimistické, rezignované, nic ho nebaví, moc nejí, nemá téměř žádné kamarády, říká, že ji nikdo nemá rád. Dokážete mi něco poradit? Manžel se svou bývalou manželkou vychází výborně, i já. Dokonce občas podnikáme společné akce a výlety. Mám zkusit promluvit třeba s ní? Nebo se opravdu do toho vůbec nemíchat? Já bych nejradši, abychom s dcerou promluvili, jak to chce, zda by třeba nebyla radši, kdyby bydlela jen u mámy a věřím že by byla pro všemi deseti, ale nemůžu to být já kdo otevře toto téma. Je tu samozřejmě i možnost, že se mýlím, říkám si, přece by její matka poznala, že se trápí a že je třeba něco udělat.

Odpověď:

Téma střídavé péče – je v současné době stále velmi citlivé téma ve společnosti. Často se řeší téma práva dítěte na oba rodiče, už se neřeší právo dítěte na bezpečí a jistoty. Psychická zátěž apod. Rozvod rodičů v takto malém věku je pro děti náročný. Říká se, že až 85% osobnosti je hotová v 6 letech věku dítěte. To je nejvíce citlivé období na potřeby bezpečí, lásky a jistoty. Tvoří se základy sebeúcty, sebepřijetí – mají mě rádi a já se mám ráda. Navíc málokdy si rodiče povídají s dětmi o rozvodu, a pomáhají jim toto období zvládnout. Nevím, jak to bylo i v tomto případě. Pokud dítě zůstává v nejistotě, zmatku a často i v domněnkách, že rozvod rodičů je jeho vina – protože např. zlobilo. Není to pro něj snadné. Takže její chování by mohlo být ovlivněno rozvodem – jako nedořešeným tématem – víte, jestli si s ní o tom rodiče povídali a povídají? Nabízejí možnost si o tom kdykoliv promluvit? Netrápí se holčička tím, že je rozvod rodičů její vina?

Vaše vnímání celé situace ovlivní hodně i váš názor na střídavou péči. Toto vaše přesvědčení bude tvořit optiku brýlí, jak si projevy holčičky vysvětlujete. Manžel má jinou optiku – tu, že dcera má hysterickou povahu po matce. Pak je otázka jsou optiku má matka holčičky.

Souhlasím s vámi, že jste kontextově ve složité situaci. Značka ideál, je že byste si všichni otevřeně promluvili – probrali to s holčičkou a ona mohla říci svůj názor. Je přirozené, že potřeby nás dospěláků i dětí se v čase mění a je fajn se o nich bavit a přezkoumávat, jestli takto nastavená péče o dítě nadále vyhovuje všem. Lze pak nabídnout debatu – jak se nám všem žije? Nechcete to probrat dospěláci?

Další možností je nastavit pravidelné sdílení a potkávání se u vás doma. My tomu říkáme Rodinná rada. Kde byste si všichni 4 povídali o tom, co vás baví, nebaví, co máte rádi …o svých potřebách apod. Není to rychlé řešení. Ale je to prostor pro děti mluvit o svých potřebách a zároveň si naplňovat své klíčové potřeby. Pokud by vás toto téma zajímalo základní informace najdete zde. Případě pak pište, volejte a můžeme to spolu probrat.

Snad jsem vám trochu pomohla. Pokud byste chtěla cokoliv vyjasnit – budu moc ráda, pokud se na mě obrátíte.

Otázka:

Mám syna 9 let ADHD, LMR - je to hodně živý kluk, a přítel má dceru 6 let - opak mého syna. Známe se už 3 roky, děti si už spolu na sebe zvykli, hrají si spolu. Partner, ale dceru pořád omlouvá, že je malá, holčička atd. Já jsem mu řekla, že je sice holčička, ale vlastně rozumově, je už za mým synem. Do budoucna chceme spolu bydlet, ale pořád když jsme spolu tak on spí se svou dcerou a já se svým synem, prý nemůžou spát v jedné místnosti, jeho dcera by to asi i odmítala. Není třeba dětem ukazovat raději vzor normální i když neúplné rodiny - rodiče v ložnici, děti v pokoji.nebo třeba i spolu sedíme blízko sebe a jakmile přijde jeho dcera, tak mě pustí a sedne si s dcerou... můj syn s tím problém nemá, ani s tím, když máme jen jeho, tak my jsme v ložnici a syn v pokojíčku. ( někdy přijde v noci nebo k ránu, ale to jsme dělali i my ). Nebo když nejsou sourozenci, tak nemůžou spát v jednom pokoji, každý na své posteli.

Odpvěď:

Ptáte-li se na můj názor, tak já si myslím, že i když nejsou děti pokrevní sourozenci a jsou ve věku vašich dětí mohou mít společný pokoj. Ale především vše závisí na pohledu vaše partnera a vašich dětí. Partner má zajisté svůj důvod k tomu, proč děti nemohou bydlet ve společném pokoji. Tady bych velmi doporučila si o tom s partnerem promluvit. Z jakého přesvědčení či víry vychází on (proč nemohou spát spolu v jedné místnosti?)

V dnešní době pro některé rodiče tradiční či jak vy píšete normální vzory neplatí a raději dávají přednost pestrosti a pružnosti. Myslím, že klíčem k tomu všemu je o tom spolu mluvit a hledat takové formy soužití ve kterých bude všem dobře. Každý to může mít trochu jinak – a je to v pořádku, jsme jiní, každý jsme jiná osobnost, máme jiné víry a přesvědčení. 

Domnívám se, že váš syn s celou situací nemá problém, protože Vy s tím nemáte problém. Podvědomě přebírá vaše postoje a pohodové nastavení, když jste všichni pohromadě. Partner pravděpodobně něco řeší. Možná vinu za rozpad manželství předchozího. Snaží se dceři něco vynahradit. Snaží se jí ochránit a zabezpečit jí maximální pohodu, pohodlí, bezpečí a komfort. Nechce jí trápit? Chce předejít tomu, aby žárlila? Možností je mnoho…. Otázka je zda-li toto dceři pomáhá či nikoliv. A jaké modely chování si odnáší do života. Ale to je na zodpovědnosti rodiče.

Jinými slovy, proč vás pustí, když přijde dcera a sedne si s ní? Mé doporučení je fakt si sednout a s partnerem toto všechno naférovku probrat. Předejdete pak případným nevyjasněným očekáváním v pozdějším čase, až spolu budete žít. Zkuste si každý zodpovědět otázku, jak si představujete soužití s tím druhým, co od sebe očekáváte navzájem ve vztahu k vám i k dětem. Mnoho krásných chvil strávených diskusemi a vyjasňováním si svých životních postojů, přesvědčení a očekávání.

Otázka:

S partnerem budeme dva roky, rozhodli jsme se o prázdninách sestěhovat k sobě, resp. já s mými třemi dětmi k němu. On má syna 10 let v péči matky, vídá jej každý druhý víkend. Jeho syn velmi špatně čte a píše, a když má doma trénovat pod dozorem otce, je vidět s jakou nechutí a netrpělivostí to dělá. Skoro vždy po ukončení psaní úkolů a čtení vybuchne v hysterický pláč a křičí, že nesnáší školu a má záchvaty vzteku. Navíc pořád hraje hry na PC i mobilu, když nehraje je vidět, že je velmi nervózní. Matka to neřeší, je ráda, že má klid, jeho otec, můj partner je v tomto velmi nedůsledný. Hry mu zakáže a pak jej zas nechá hrát. Nechci, aby mého syna (7) "strhl" na hry, když bude u nás o víkendech, a zároveň partnerův syn bude o víkendu sdílet mého synka pokoj. Bojím se, aby mu něco neudělal, partnerův syn mívá i noční můry. Jeho matka bere antidepresiva, obávám se, že syn podědil psychickou labilnost po ní. Co s tím? Předem děkuji za radu. - otázka upravena poradcem

Odpověď:

Dříve než-li se rodiny sestěhují k sobě bývá fajn, když si partneři předem promluví o svých představách společného soužití. Zjednodušeně když oba odpoví na otázky: Jak to v ideálním případě má vypadat, Jak si společné bydlení představují, Jaká jsou má očekávání na společné soužití, Co od partnera/partnerky potřebuji, aby nám spolu bylo i nadále tak dobře jako nyní. Vyjasnit si své role vůči dětem partnera, jak se má chovat k vašim dětem, jak vy k jeho synovi, jak je budete vychovávat (společně, každý si budete vychovávat své děti sám….??) a co je cílem výchovy. Nastavit si kdo je za co zodpovědný. V průběhu tohoto rozhovoru můžete spolu probrat situaci, kterou popisujete 

Chápu, že pustit se do takového rozhovoru není jednoduché, ale vyjasnění si těchto klíčových otázek přispěje k vašemu pohodovému soužití. 

V okamžiku, kdy budete mít jasno vy s partnerem můžete přizvat k diskusi i děti a povídat si s nimi. V tomto rámci lze domlouvat pravidla společného soužití (jak často a jak dlouho budou děti v digitálním světě). Nastavovat hranice a popisovat dětem s čím se na vás mohou obrátit (např. můžete synovi partnera nabídnout dělat domácí úkoly sám s tátou nebo s vámi apod.).  Cílem je, aby byli všichni na jedné lodi a nikdo se necítil odstrčený – právě naopak, každý (včetně syna partnera) musí cítit, že jeho slovo má stejnou váhu jako kohokoliv jiného. Akademie rodičovství nabízí tuto službu přímo v rodině – takže pokud byste s tím chtěli pomoci – přijedeme k vám domů a pomůžeme vám. 

Co mě zaujalo je, jak popisujete situaci. Dalo by se z vašich řádků chápat obavy ze syna partnera a vaše snaha chránit své děti proti němu. Pokud by tomu tak bylo – partnerův syn toto vycítí a jeho reakce/chování bude této atmosféře v rodině odpovídat.

Přemýšlím nad tím, co by jemu pomohlo. Očividně to nemá jednoduché a snaží se s rozvodem rodičů nějak vyrovnat. Mohl celou tíživou situaci vyřešit útěkem do světa her. Nevím, jak často hraje, ale jedním z příznaků závislosti na tabletu/PC  je, že dítě velmi negativně reaguje na jakékoliv omezení používání. Bez svých technologických drog jsou závislé děti znuděné a nemají zájem o normální život. Pokud by tomu bylo i v případě syna partnera velmi bych doporučila konzultaci s odborníkem. Myslím, že syn partnera by potřeboval pomoc svých blízkých k tomu, aby mu s jeho nelehkou situací pomohli. Vnímám to tak, že jste svých dotazem udělala první krok. Další bude na partnerovi a matce.

Otázka:

Je mi 24 a příteli je 34. Přítel má ve vlastní péči kluka, kterého nesnáším. Budou mu 3 roky. Nemůžu ho ani vidět, vadí mi že s ním tráví čas a se mnou ne. Jak si na kluka přijít?

Odpověď:

Občas to chce odvahu si připustit či dokonce vyslovit nahlas co nám vadí. Zároveň je to první krok ke změně, který již máte za sebou. A to je fajn si myslím.

Otázka tedy je, co vám na klukovi vadí? Je to opravdu on jako takový nebo spíše je v tom něco jiného? Třeba právě to, že zabírá čas, který byste chtěla trávit s přítelem vy. Nebo je to váš pohled na matku chlapce (co o ní víte z vyprávění, jaká je/byla), bývalý vztah mezi vaším partnerem a matkou chlapce…atd. A chlapec je již jen takový hromosvod. Pokud by tomu tak bylo – cesta, jak si na kluka přijít je oddělit tyto aspekty od sebe. Možná to totiž není o klukovi (ten za nic nemůže), ale raději byste………. Na to navazuje další otázka, a to proč jste ve vztahu s přítelem, který má syna ve vlastní péči. Jaké jsou vaše představy o dalším vztahu. Jak jste si vy dva promluvili o vašem vztahu, o vašich očekáváních. Pokud má přítel syna ve vlastní péči, chce abyste jej vychovávali společně? Nebo ne? Chce abyste o něj pečovali společně? Nebo ne? A jak to máte vy? Dovedete si představit, že se o chlapce bude starat, pečovat o něj, vychovávat jej, bude s vámi trávit většinu času, že budete rodina. A možná časem si spolu pořídíte další miminko? Jaký je váš pohled na vlastní x nevlastní děti?

Pak je také otázka, jak si představujete vztah s klukem. Jaký máte vztah k dětem apod. Obvykle si s dětmi ráda hrajete? Je pro vás milá dětská společnost, stavění z kostek, kopání do míče a večerní čtení pohádek…. Nebo se ještě na tuto roli necítíte být připravená?

Toto je opravdu krásné téma do dialogu. Popovídat si o vašich představách a očekáváních.