Hurá do první třídy. Kolikrát za školní rok od nás děti slyší: “máme čas, nespěchej, užij si to.

Je to tady, odvádím starší ze svých dcer do první třídy. Školou žijeme prakticky už měsíc dopředu a to včetně mladší dcery. A prvního září vyrážíme, teoreticky jsme připraveni úplně na cokoliv, takže si na mě nějaká skutečnost nepřijde. Nebo?

Přicházejí první třídní schůzky, vyplňuji formulář a pak ještě jeden, následuje přihláška do družiny, další do školní jídelny, instrukce kde zaplatit peníze, kde vyzvednout čipy a kde si zapsat kroužky. Paní vedle mě v lavici je plná zoufalství: "Já nevím rodné číslo své dcery... a to jsem matka!" Snažím se ji uklidnit. Mateřství se nepočítá od desetimístného čísla. Paní učitelka nám dává radu: "Když dostanou něco za úkol, věřte jim. Já už jim tak věřit nebudu.. Všechny zápisy v zápisníčku podepsat, všechny úkoly podepsat..." Ach jo, na to abych si pořídila vlastní zápisníček pro mě. A už teď vidím, jak dceři musím vysvětlovat, že bych ji měla kontrolovat i když k tomu nemám žádný důvod.

Odpoledne pokračuje -  roznést přihlášky, vyzvednout čipy, zapsat mladší dceru na kroužky. Zapomněla jsem na klíčky od šatny, takže se vrátit a zase znovu. Rychle naobědvat, odvést děti na plavání. A nakonec nakoupit, udělat večeři. Čeká nás další registrace na kroužky, tentokrát v rámci školní družiny a registrace e-jídelníčku. Jako poslední bod dne rodinná porada na téma škola, předávám svých 29 zapsaných bodů a dcera přidává dojmy z první hodiny. Připravit aktovku do školy, oblečení na druhý den, svačiny....

A od druhého dne zase znovu, ráno pelášíme do školy a ze školy hned na kroužky. Času je hrozně málo a aktivit tak moc. Dcera přinesla letáčky s dalšími kroužky, které se jí zdají být dobré. Lezení na umělé stěně, ježdění na koni.... Všechny jsou tak lákavé, ale jak je stihnout?

V pondělí, na cestě mezi školou a Domem dětí a mládeže se dcera zastaví v parku. "Mamí, pojď se podívat, tady je první barevné listí!" Já se zděsím pohledu na hodinky: "Miláčku, na to skutečně nemáme čas, pojď musíme jít." Dcera se na mě podívá: "A proč?" "Protože přeci přijdeme pozdě!" Dcera se chvíli dívá na mě a chvíli na zabarvené listí a dodává: "A to by byl tak velký průšvih, že se kvůli tomu nemůžeš se mnou podívat na listí?" Jasně, že nebyl”, vypadne mi z úst. Moje dcera mi dala pořádnou lekci. Zatímco ona dokáže žít okamžikem, já spěchám stihnout její kroužek. A je opravdu “její”?

Celá situace mi nedá spát. Všichni chceme pro své děti to nejlepší a také to nejlepší děláme. Aby naše děti byly spokojené, aby mohly dělat, co je baví, aby měly vyplněný čas, když jsme v práci, abychom nepropásli jejich talent… Ale děláme opravdu to, co je nejlepší pro ně? Nepotřebujeme náhodou mít klid v duši, že dělají něco zajímavého, zatímco my jsme v práci? Protože máme strach, že...  Přes veškeré zájmové aktivity a jejich širokou nabídku ze všech stran se úplně vytratila rodičovská blízkost. Žádný, byť sebelepší kroužek, nikdy nenahradí chvíle, které s dětmi můžeme strávit společně. A není ten intenzivní prožitek společné radosti z maličkostí náhodou tím, co přesně chtějí? Co jim dá do života vystresovaná máma, podrážděný pohled na hodinky a zoufalá cesta přes ucpanou Prahu? Kolikrát od nás děti slyší  - “máme čas, nespěchej, užij si to.” Víc než perfektně načasovaný výkonný stroj, děti potřebují rodiče, kteří s nimi budou sbírat listí a brát je do cukrárny. Rodiče, kteří tu budou pro ně.

Druhý den opět vyzvedávám dceru po škole a míříme na kroužek. Vezmeme to opět přes park a já se zastavuji. Dcera mi trochu s údivem říká: "Mami, pojď, ať nepřijdeme pozdě." A já jí odpovím: "To přeci nevadí. Keramika tu bude i za týden, ale listí je zabarvené teď. Jééé podívej na ten červený…..” Díky moje milá!

Zpět na výpis